Autor: Prof. PhDr. Miloslav Petrusek, CSc.
Studie kriticky rekapituluje a rekonstruuje různé pohledy na životní styl naší doby na základně dnes již klasických, ale někdy málo známých textů (Simmel, Veblen, Sorokin, Spengler, Giddens, Beck. Bauman, Barber, Žižek aj.) a ukazuje kontinuální proměnu životního stylu od doby „pekuniární“ či „monetární“ (Weber, Veblen) až po společnost spotřební a mediální. V té souvislosti zkoumá několik partikulárních problémů (fenomén závisti, infantilizace, sociální efekty sekularizace, proměny individualismu v „chladný egoismus“, pornografii jako „masový jev“ atd.) a analyzuje jev „mravní a ekonomické nedopovědnosti“ stimulovaný společností a zejména velkými ekonomickými korporacemi („výherní automaty“, stimulace nákupu na dluh atd.). Nový životní styl je nepochybně výrazem „stavu ducha“ postmoderní společnosti. „Diagnostický“ text však nekončí pesimisticky, vyjadřuje totiž naději, že sice návrat k „tradiční společnosti“ by byl anachronismem, ale jistá kontinuita s etickými normami a hodnotovými vzorci minulosti nadále přežívá a má naději na rozšíření svého sociálního vlivu.
Autor: PhDr. Barbora Půtová, PhDr. Václav Soukup, CSc.
Předmětem studie je analýza románské kultury jako sociokulturního systému, který představuje unikátní konfiguraci artefaktů, sociokulturních regulativů a idejí sdílených a předávaných členy raně feudální evropské společnosti. Ve studii bude akcentováno antropologické pojetí kultury jako způsobu života sdíleného příslušníky středověké kultury. Pozornost bude věnována jak materiální bázi kultury, jež je spjatá s výrobním způsobem, tak duchovní a symbolické dimenzi vystupující v podobě umění, víry, náboženství, literatury a hudby. Cílem studie je popsat a interpretovat románskou kulturu z holistické perspektivy a podat její komplexní obraz v intencích antropologicky koncipovaných dějin kultury.
Autor: PhDr. Václav Soukup, CSc.
Koncept kulturologie byl uveden do společenských věd v první polovině 20. století americkým kulturním antropologem Leslie A. Whitem. Podle něj je předmětem kulturologie studium kultury jako relativně nezávislé extrasomatické vrstvy reality – fenomén svého druhu, který nastoluje vlastní pravidla nezávislá na člověku. Současná kulturologie ale není pouhým oživením Whiteových myšlenek, ale v prvé řadě je odpovědí na neustále rostoucí diferenciaci, specializaci a roztříštěnost humanitních a společenských věd.
Autor: PhDr. et Mgr. Martin Rychlík, Ph.D.
Pojem tzv. primitivního umění býval užíván k označení kmenového „umění“ lidí žijících v Africe, Americe, Asii, Austrálii a Oceánii, kteří byli v hledáčku etnologie a antropologie. Jako takový se vztahuje k oblasti umění, které se často (a nevhodně) nazývalo nejen primitivním, ale i kmenovým, tradičním, původním, nativním nebo náležejícím přírodním národům. Tento článek nabízí obecný úvod k některým antropologickým pohledům na umění a ukazuje řadu přístupů k nejistému konceptu umění, jak je definován v naší kultuře.
Autor: PhDr. Miloslav Lapka, CSc.
Přehledová studie „Kulturologický projekt české krajiny” mapuje reflexi české krajiny z hlediska obecně sociologického od rurální tradice, přes romantický vztah ke krajině, vlastenecký vztah ke krajině, estetický, environmentální až po vztah duchovní. Studie se zabývá otázkou nakolik kulturní charakteristika „české“ krajiny ovlivnila předvědeckou a vědeckou reflexi sama sebe, kde hledat specifika kulturní krajiny? Studie přináší historický přehled institucionální podoby krajiny v tehdejší ČSAV a jejího pokračování v AVČR, mapuje současnou přírodovědnou, filosofickou a sociologickou větev zkoumání krajiny v ČR. Ukazuje podobu „české“ školy – snahy o interdisciplinaritu a celkové zapojení společnosti do fenoménu krajiny. Institucionální podoba krajiny v AVČR končí v roce 2009, paradoxně v době, kdy změny krajiny se stávají velkým tématem přírodních i společenských věd evropské politiky a interdisciplinární přístup zažívá renesanci. Kulturologický projekt krajiny se může stát podle autora pokračovatelem těchto tradic, pojatých moderně jako kulturní konstrukce krajiny a její kohezivní sociální funkce.
Autor: PhDr. Michal Tošner, Ph.D.
Článek pojednává o významných diskuzích konceptu kultury, které proběhly v 90. letech 20. století. Rekonstruujeme hlavní argumenty kritiky konceptu (pro homogenizaci, hierarchizaci a esencializaci) a také argumenty, které jej hájí. Část textu je věnována fenoménu kulturní hybridity a jeho dialektickému vztahu ke kulturním fundamentalismům. Je zde sledována proměna pozice pojmu kultura v antropologické teorii, který se změnil z nástroje analýzy v předmět analýzy. Proto je představeno, jak aktéři na různých polích mimo akademické diskursy užívají konceptu k diferenciačním a identifikačním zájmům. Kultura na základě uváděných argumentů již nemůže sloužit analytickým účelům v antropologii a článek představuje konkurenční pojmy. Ty jsou ilustrativně zastoupeny pojmy hegemonie, diskursivních praktiky, biomoci a heterotopie. Závěr upřesňuje změnu statusu a povahy pojetí pojmu kultury v současné antropologii.
Autor: PhDr. Martin Soukup, Ph.D.
Předmětem studie je analýza pojmu kultura. Autor analyzuje zrod a atributy tohoto pojmu. Zvláštní pozornost je věnována vývoji pojmu v rámci filozofie a antropologie. Autor podává výklad pojmu kultura prostřednictvím tří hlavních přístupů: kultura jako aktivita, kultura jako entita, kultura jako konstrukce. Tyto přístupy zároveň představují tři hlavní vývojové fáze pojmu.
Autor: PhDr. Vladimír Czumalo, CSc.
Anotace: Studie exponuje problematiku paměti a upozorňuje na konstitutivní význam kontextu biblické kultury pro teoretické uchopení paměti. Na vybraném příkladu ukazuje část ustavování a fungování kulturní paměti relativně nezávisle na konceptu kulturní paměti Jana Assmanna, představeném v závěru, aby zvýraznila jeho metodologický potenciál a motivovala ke zpětné aplikaci.
Autor: Prof. PhDr. Ing. Josef Šmajs, CSc.
Autor interpretuje kulturu z hlediska evoluční ontologie. Uvádí, že řecká filosofie byla sice ontologií, ale že ke struktuře přírody i tehdejší kultura byla přezíravá. Dnešní zvýšená teoretická pozornost věnovaná přírodě (tj. systému, který jsme nevytvořili) podle autora kontrastuje s malým vědeckým zájmem o kulturu (tj. o systém, který jsme vytvořili). Kulturu pojímá jako výtvor člověka, jako mladý uměle vytvořený systém uvnitř staršího, přirozeně vzniklého systému přírody. Připomíná, nejen existenciální závislost kultury na přírodě a protipřírodní orientaci nynější kultury, ale i fakt že kulturní systém svůj hostitelský přírodní systém nebezpečně pustoší. Kulturu přitom považuje za nebiologický systém s vlastní vnitřní informací, jíž ovšem není informace genetická, nýbrž informace pojmová, společenská duchovní kultura. Autor uvádí dva hlavní způsoby, jimiž lidskou aktivitou vznikají kulturní struktury: 1. historicky starší nepřímý způsob, kdy tyto struktury vznikají bez scénáře, tj. historickou sukcesí (např. společenské instituce a etnické jazyky); 2. dnes převládající způsob přímý, kdy tyto struktury vznikají jako realizace scénáře, tj. jako struktury informačně předepsané (např. materiální kultura a technika). Hájí názor, že patrně jen starší nepřímý způsob, podřízený biosféře a obecnému hledisku lidského zdraví a štěstí, může integrovat parciální a způsob přímý (informačně předepsaný), který podléhá diktátu dílčí vědecké, technologické a ekonomické racionality. Lidský druh přitom není odpovědný za přírodu, kterou nevytvořil a které plně nerozumí. Je naopak odpovědný za kulturu, za své dílo, jímž Zemi nevratným způsobem pustoší. Autor proto v závěru naznačuje potřebu biofilní transformace nynější protipřírodní kultury.
Autor: Thomas Hylland Eriksen
The word ‘culture’ has been central in anthropological research and theory since the 1870s, and in recent decades, it has increasingly entered into mainstream political debate, especially with respect to cultural pluralism, cultural rights, universalism and multiculturalism. This essay problematises a common conceptualisation of culture, namely the notion that ‘cultures’ are bounded and distinctive, showing that in fact, culture flows and mixes, and although social groups may have clear boundaries, cultural worlds do not. For this reason, the term ‘multiculturalism’ is unfortunate in describing culturally complex societies, since it suggests the existence of several clearly defined cultural groups. Rather, it is argued, the contemporary world is characterised by hybridity and mixing. The term ‘diversity’, which may refer to many kinds of pluralism and which does not presuppose the existence of bounded cultures, is therefore to be preferred. Societies may tolerate considerable cultural diversity without becoming fragmented, but divisive identity politics fueled by a misleading conceptualisation of culture is a real danger.
Tvorba webu TripOn Digital | Mobilní aplikace PepiApp | LED panely DigiDay
článek ke stažení